Folklórní upír nepřipomíná příliš onu romantickou postavu vytvořenou minulým stoletím. V románech a filmovém zpracování vyhlížejí upíři stále lépe a lépe a v průběhu let jsou čím dál tím víc spojováni se sexualitou - na míle se tak vzdalují oněm tvorům z folklóru.
***
Klasický "tělesný" upír, čili strašidlo Evropy nenosil ani plášť, ani elegantní oděv. Jeho vzezření se podle folklórní tradice podobá vzezření většiny mrtvol čerstvě vykopaných ze země. Jednalo se tedy o bytost oděnou do toho, v čem byla pochována - do rubáše. Mezi další příznačné charakteristiky patří například fakt, že upír nebyl bledý. Většina dokumentů uvádí, že barva pokožky nemrtvého měla typický rumělkový nádech a na rozdíl od hubeného, až vyzáblého zjevu má folklórní tvor, podle častých výpovědí, podobu spíše odulou. Atributy, které jsou nemrtvým připisovány, zahrnují mimo jiné příšerný pach či zatuchlý dech, dlouhé nehty a vlasy, ostré zuby - nikoli však nezbytně abnormálně vyvinuté špičáky, a (v některých případech) oči žhnoucí nadpřirozeným, často rudým světlem.
***
Dalším druhem upíra, se kterým se rovněž setkáváme ve folklóru, je upír s vlastností přízraku. Tento se přiživuje na živých lidech, a to v noci, když spí. Vesničané v jeho rysech často rozpoznávají jednoho ze svých zemřelých sousedů. Oběť si jeho identitu většinou zapamatuje, čímž obvykle vyvolá mánii a sklíčenost v řadách vesničanů. Podezřelá těla se při exhumaci často jevila opuchlá, narudlá a jaksi čerstvá, a to celé měsíce po pohřbu.
Zdroj ↑